FF - Bojíš se, maličká?

7. července 2010 v 1:30 |  Fan-Fiction
Měla jsem takový sen. Něco, jako takhle povídka, ale byl lepší a já si teď při psaní nemohla vzpomenout, jak to bylo. Ve svých představách jsem skoro u konce, takže bude těžký si vzpomenout, jak jsem se k němu dostala :)

Postavy: Lorraine, Adrian Ivashkov
Doba: současnost
Žánr: Romantika
Přístupnost: Přístupné



Seděla jsem v okně a zamyšleně pozorovala kulatý měsíc na obloze nebo alespoň jsem se snažila, abych vypadala zamyšleně. Uvnitř pokoje se na posteli válela jedna z největších mrch pod sluncem a já neměla chuť poslouchat její narážky.
Zhluboka jsem popotáhla z cigarety, nechala dým kolovat mi do plic a pak vydechla nasládlý kouř. Přimhouřila jsem oči a zálibně si ho prohlížela. Kouř mě vždycky fascinoval. Teď jsem přes jeho clonu zahlédla vysokou postavu, jak si to pochoduje po pozemcích. Tipovala bych nějakého studenta, který si nevšimnul, že je už večerka. Tady na akademii je celkem přísný řád, a když někdo nedodržuje pravidla, tak má pak co vysvětlovat ředitelce Kirové. S tou jsem taky měla jednou to dočinění. Jedna profesorka si stěžovala, že jsem drzá a to já nebyla, jen jsem vyjádřila slušně svůj názor, jak chtěla a debatovala jsem s ní.
Postava se zastavila kousek od mého okna, chvíli jen stála a pak přišla až pod mé okno. Teď už jsem poznala, že nejde o studenta. Ten, kdo stál pod oknem byl o něco starší a pohledný, jak jsem poznala díky svitu měsíce.
,,Hřebíček," prohodil tiše. ,,Nemyslel jsem, že bych tady našel spřízněnou duši." Přelétla jsem ho pohledem a narazila na cigaretu, kterou svíral v ruce.
,,Nikdo neříká, že jsem tvá spřízněná duše," zavrtěla jsem hlavou, až mi ofina spadla do očí.
Štěkavě se zasmál. ,,Co tak zjistit, jestli toho máme víc společného?" navrhnul. ,,Nechceš se projít, maličká?"
Chci, zakřičela dušička někde uvnitř mě, která se mě zřejmě chtěla pokusit zabít. Můj pokoj se nachází ve druhém patře, což je celkem vysoko.
,,Bojíš se?" dotíral.
Záporně jsem zavrtěla hlavou a típla cigaretu o parapet. Pak jsem zalezla do svého pokoje, přes hlavu přetáhla mikinu a podívala se na Camillu, moji spolubydlící, která vypadala, že už spí. Fajn, tohle nebude problém.
Vyklonila jsem se z okna a zhoupnul se mi žaludek. Zabiju se. Jsem totálně blbá, že kvůli něčemu jako je on, tohle zkouším. Sedla jsem si na parapet, pomalu se začala sunout dolů a přitom se pevně držela okraje. Když už se mi z něj svezl zadek uvědomila jsem si, jak je inteligentní lézt popředu a přehmátla jsem si ruce, abych se obrátila. Jistě, vystrkovat na toho kluka zadek není při mé konstituci nejlepší, ale…
Pod nohama jsem ucítila okenní mříže, kterou byly vybaveny všechny okna v prvním přízemí. Mezi dvě šprušle jsem vtěsnala jednu botu, pak druhou a pustila se. Rychlostí blesku, alespoň mě to tak přišlo, jsem si podřepla a mříž svírala i rukama.
Pak jsem už jen seskočila, což se mi nevyvedlo a místo ladného přistání alá cirkusová hvězda, jsem se válela na zemi jako hruška.
,,Nechceš pomoc?" podal mi ruku zatímco se chlámal smíchy. S povzdechem jsem ji přijala a vyškrábala se zase na nohy.
,,Lord Ivashkov se tak ponížil a pomohl mi," neodpustila jsem si cynickou poznámku.
,,Rád si hraji na hrdinu spodiny," zazubil se na mě.
,,Vtipné," protočila jsem oči.
,,To jsem celý já," přikývnul a pomalu jsme vykročili směrem do tmy pozemků. Nemohla jsem si pomoc a pořád se na něj po očku dívala. On byl opravdu krásný. Hnědé vlasy měl rozcuchané, ostře řezaný profil a nádherné oči, které zářily i ve tmě jako dva smaragdy.
,,Jak se vlastně jmenuješ?"
Taky hezky voněl. Takovou zvláštní směsicí hřebíčku, vodky a značkového parfému, který jsem přesněji nedokázala určit.
,,Lorriane."
Nedokázala jsem určit, jak dlouho se procházíme, ale na obzoru se pomalu začalo objevovat slunce a ve mně zatrnulo. Co když někdo přišel na to, že nejsem v pokoji? Na další trest jsem neměla náladu.
,,Měla bych se vrátit," prohodila jsem směrem k Adrianovi.
,,Co?" vypadal, že jsem ho vytrhla z jakýchsi úvah, které mi ještě před chvílí vysvětloval.
,,Potřebuji se vyspat a najíst se a chvíli se chovat jako vzorná Morojka," zazubila jsem se na něj. ,,Jenže nevím, jak se dostanu zpátky do akademie."
,,Nevěřím, že vylezeš po té zdi zase zpátky?"
,,Vtipné," zašklebila jsem se.
,,Tak ne," pokrčil rameny. ,,V pohodě tě tam dostanu, chceš se vsadit?"
,,O co?"
,,Když tě tam dostanu, tak vyhraju já, když ne, tak ty. Výherce má pak jedno přání, které mu ten druhý musí splnit."
,,Ehm, fajn," přikývla jsem, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že tohle jsem přijímat neměla. Adrian to, ale víc neřešil. Popadnul mě za ruku a jako dva zloději jsme se kradli chodbami školy než jsem se dostali na morojskou kolej.
Jak jsem předpokládala byla tam noční služba. Starší Morojka, která si ten čas krátila čtením časopisu.
Adrian si klidně před ní předstoupil a já se schovávala za jeho zády, což moc dobře nešlo.
,,Dobrý den," promluvil na ni konejšivým hlasem a upřeně na se na ni díval. ,,Nikdy jste nás tady neviděla, nikdo neopustil kolej a nikdo se do ní nevracel, ano?"
,,Ano," odkývala mu Morojka.
,,Tak běž," otočil se na mě a mávnul směrem k ložnicím. ,,Brzy se uvidíme, maličká."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K.Rose Hill | Web | 7. července 2010 v 23:40 | Reagovat

H-Ů-S-T-Ý!! :o)
Od rána sepisuju taky povídku.. Tak uvidím jak se to vyvrbí. ;)

2 Little dhampir | 7. července 2010 v 23:48 | Reagovat

[1]: jsem to včera sepsala asi za 10 minut, jsem si zhasla, zapálila svíčku, otevřela nějaký ten alkohol a šlo to samo :D

3 Adrianne | Web | 15. července 2010 v 21:36 | Reagovat

[2]: A nebylo by pokračování? :D

4 Little dhampir | 20. července 2010 v 12:37 | Reagovat

[3]: určitě někdy bude :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama